Obývací pokoj plní v mnoha domácnostech dvě protichůdné funkce. Má být místem, kde se sejdou všichni u jednoho stolu nebo u televize, ale zároveň místem, kam se dá utéct s knihou, když je potřeba být chvíli sám. Rozhovor, který má fungovat v obou režimech, nezačíná u slov, ale u uspořádání prostoru. Když sedí dva lidé proti sobě v křeslech u okna, vzniká přirozený kontakt očí, ale zároveň zůstává každý ve své zóně. Naproti tomu sezení na jedné dlouhé pohovce nutí těla do úhlu, ramena se dotýkají a rozhovor se snadno zvrhne v monolog toho, kdo sedí blíž k lampě.

Klíčové je, kolik prostoru mezi lidmi zůstane. Příliš velká vzdálenost působí chladně, příliš malá vtíravě. Osvědčuje se držet odstup zhruba na délku natažené paže, tedy něco mezi jedním a jedním a půl metrem. Do tohoto prostoru nepatří konferenční stolek plný časopisů, který nutí k předklonu. Naopak dobře poslouží nízký stolek s jednou miskou a sklenicemi, který drží společný prostor, ale nepřekáží. Pokud chcete mít jistotu, že uspořádání skutečně podpoří dialog a ne jen další sledování telefonu, vyzkoušejte řešení se dvěma sedačkami naproti sobě, které popisují v praktickém průvodci k rozhovoru v obývacím pokoji. Nejde o dogma, ale o výchozí bod, od kterého se dá dál pracovat.

Soukromí v otevřeném prostoru se nedá nařídit, dá se ale navrhnout. Pomáhá, když má každý své místo s vlastním zdrojem světla, nejlépe malou lampou nebo stojanem, který osvětluje jen jeho část místnosti. Tím se přirozeně vytvoří dva ostrovy, mezi nimiž vede cesta. Když chce jeden z dvojice mlčet, stačí ztlumit svou lampu a druhý to pozná bez jediného slova. Stejně důležitá je akustika. Koberec, závěsy a police s knihami pohlcují zvuk, takže rozhovor zůstane v místnosti a neputuje do celého bytu. V panelákovém bytě to oceníte, jakmile jeden z vás usne a druhý se ještě potřebuje bavit.

Nakonec platí, že žádné uspořádání nábytku nevyřeší rozhovor za vás. Může ale odstranit překážky, které lidem brání mluvit spolu nebo vedle sebe mlčet. Zkuste uspořádání měnit po měsíci a všímat si, co se změní v tom, jak spolu mluvíte. Někdy stačí pootočit křeslo o devadesát stupňů a najednou je z formálního posezení večer, kdy si dva lidé konečně řeknou, co potřebují.